[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Pavly Klusáčkové ve věci 

žalobce: ██████████
bytem █████████████████████████

 zastoupený advokátem JUDr. Petrem Novotným

 se sídlem Jugoslávských partyzánů 1599/31, Praha 6
 

proti

žalovanému: Úřad městské části Praha 8
 se sídlem Zenklova 1/35, 180 00 Praha 8

o žalobě ze dne 31. 3. 2020 na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu

takto:

1. Žalovanému se zakazuje, aby pokračoval v porušování práv žalobce v důsledku nevydání parkovacího oprávnění pro silniční motorové vozidlo s registrační značkou ████████, a ukládá se mu povinnost vydat žalobci ve lhůtě do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku parkovací oprávnění pro silniční motorové vozidlo s registrační značkou ████████, a to za cenu za užívání místní komunikace k stání silničního motorového vozidla dle příslušného ceníku parkovacích oprávnění.
2. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení 14 342 Kč, a to do rukou zástupce žalobce JUDr. Petra Novotného, advokáta.

Odůvodnění:

Obsah žaloby

1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal určení, že zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci nevydal parkovací oprávnění, neumožnil mu zaplatit sjednanou cenu za užívání místní komunikace k stání silničního motorového vozidla ve smyslu § 23 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „ZPK“), a neposkytl žalobci potřebnou součinnost k tomu, aby žalobce mohl místní komunikaci v místě svého trvalého pobytu užívat k stání silničního motorového vozidla, byl nezákonný. Současně se domáhal, aby soud zakázal žalovanému v nezákonném zásahu dále pokračovat a přikázal mu vydat žalobci parkovací oprávnění.
2. V žalobě žalobce uvedl, že má trvalý pobyt na území Městské části Praha 8. Od 20. 8. 2018 na základě původně ústní dohody se svým dědem dlouhodobě a trvale užívá pro své osobní potřeby motorové vozidlo, na jehož provoz rovněž hradí veškeré náklady. Dne 28. 1. 2020 podal žalobce k žalovanému žádost o vydání parkovacího oprávnění, neboť bez něj nemůže v místě svého bydliště vozidlo zaparkovat. K žádosti předložil všechny potřebné doklady, na jejichž základě lze jeho nárok na vydání parkovacího oprávnění jednoznačně určit. S ohledem na to, že podání žádosti již předcházela komunikace mezi žalobcem a žalovaným, kdy bylo žalovaným opakovaně sdělováno, že podmínky pro vydání parkovacího oprávnění stanoví Metodika vydávání parkovacích oprávnění/karet pro zóny placeného stání v hl. m. Praze (dále jen „metodika“), uvedl žalobce v žádosti relevantní důvody.
3. Žalovaný však žádost nevyřídil a dne 6. 2. 2020 mu v přípise č. j. MCP8 034307/2020 sdělil, že ji projedná toliko při osobní návštěvě tzv. výdejny v budově žalovaného. Žalobce výdejnu ještě tentýž den navštívil, ačkoli byl již v této chvíli přesvědčen o protizákonnosti postupu žalovaného, který jeho písemnou žádost nevyřídil písemně, ale v rozporu se zásadami vyjádřenými v § 4 odst. 4 a § 6 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), po žalobci požadoval osobní návštěvu výdejny. Na výdejně žalobce předložil svou žádost, všechny listinné podklady, vč. občanského průkazu, technického průkazu vozidla a smlouvy o výpůjčce vozidla s úředně ověřenými podpisy. Přítomná úřední osoba však žalobci sdělila, že žádosti na základě metodiky nelze vyhovět, a dokonce mu odmítla vydat jakékoli písemné potvrzení o tom, že podle žalovaného podmínky pro vydání oprávnění nesplnil.
4. Žalobce v reakci na postup žalovaného následující den odeslal žalovanému svou výhradu vůči jeho postupu, v níž setrval na své žádosti a žádal žalovaného, aby v souladu se zákonem žádost vyřídil. Žalovaný žalobci odpověděl až 28. 2. 2020, tj. den po uplynutí lhůty podle § 71 odst. 3 věty první ve spojení s § 154 in fine a § 158 odst. 1 správního řádu, v přípise č. j. MCP8 045451/2020. V něm však žalovaný opět žádost nevyřídil, ale žalobci toliko sdělil, že podle názoru žalovaného není vydávání parkovacího oprávnění výkonem státní správy, a zopakoval svůj již dříve vyslovený názor, že právním základem pro vydávání oprávnění je metodika a že pro jeho vydání je nutná osobní návštěva výdejny.
5. Žalobce rovněž podal stížnost dle § 175 správního řádu, kterou však Magistrát hlavního města Praha, coby nadřízený žalovaného, ke dni podání žaloby nevyřídil.
6. Z § 23 odst. 1 písm. c) ZPK vyplývá nutnost splnit dvě podmínky pro vydání parkovacího oprávnění, a to trvalý pobyt v dané oblasti a zaplacení sjednané ceny. Přitom z formulace „užít k stání silničního motorového vozidla fyzické osoby“ není zřejmé, zda se jedná o další podmínky, tj. podmínku vztahu dané osoby k danému vozidlu. Pokud ano, zákon nenaznačuje, o jaký vztah osoby k vozidlu by se mělo jednat. Navzdory této nejasnosti si žalovaný v metodice stanovil, které vztahy jsou uznatelné pro účely vydání parkovacího oprávnění, a které nikoli. To odporuje nálezům Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/06 a sp. zn. IV. ÚS 666/02 a v nich vyjádřené zásadě in dubio mitius. Žalobce proto nevidí žádný důvod, aby vztah založený přenecháním vozidla rodinným příslušníkem měl být posuzován jinak než např. vztah založený leasingovou smlouvou nebo nájmem vozidla v autopůjčovně, které metodika uznává, neboť to nemá žádnou oporu v zákoně. Smyslem zavádění parkovacích zón koneckonců je umožnit obyvatelům dané oblasti, kterým žalobce je, v ní parkovat.
7. Žalobce též zmínil, že při současné epidemii koronaviru je doporučováno, či nařizováno zdržovat se ve svém obydlí a omezit pohyb a cesty, přičemž v důsledku zásahu žalovaného bude žalobce nucen ke zbytečnému dojíždění pro své vozidlo.
8. Žalobce si je vědom toho, že je nezbytné zabránit obcházení systému parkovacího oprávnění pomocí fiktivních smluv umožňujících parkovat v Praze osobám, které zde nemají trvalý pobyt. Proto předložil veškeré doklady prokazující nejen jeho právní, ale i skutečný vztah k vozidlu, leč žalovaný se žádným z podkladů žádosti nezabýval. Ohledně možnosti získání parkovacího oprávnění převodem vlastnictví vozu žalobce poznamenal, že by pro něj znamenal nepřiměřeně vysoké náklady spojené s tzv. ekologickou daní a s novou pojistnou smlouvou, které si nemůže dovolit hradit.
9. K metodice dále žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2019, č. j. 1 As 10/2019-132, dle něhož „[m]etodika vydaná magistrátem ke sjednocení postupu jednotlivých úřadů tak nemůže být považována za opatření obecné povahy (...) ale pouze za akt interní povahy. Ten je závazný pro správní orgány, které jsou vůči orgánu vydávajícímu metodiku v podřízeném postavení, nezavazuje však adresáty jejich působení.“.
10. Citovaný rozsudek také potvrzuje, že vydávání parkovacích oprávnění je výkonem veřejné správy, což žalovaný popírá, v opačném případě by totiž žaloba ve věci parkovacího oprávněné nebyla Nejvyšším správním soudem připuštěna k projednání.

Vyjádření žalovaného

11. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Předně setrval na nutnosti osobního podání žádosti, neboť je zapotřebí ověřit místo trvalého pobytu osobním dokladem a při splnění podmínek pro vydání parkovacího oprávnění je vydán zálohový list, na němž žadatel svým podpisem stvrdí správnost poskytnutých údajů, načež obdrží potvrzení o vydání parkovacího oprávnění.
12. Dále žalovaný akcentoval, že je vázán metodikou, což potvrzuje i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2019, č. j. 1 As 10/2019-132, a není oprávněn k udělování výjimek, k čemuž odkázal na usnesení Rady hlavního města Prahy, číslo 468 ze dne 6. 3. 2018, kde nadřízený žalovaného udělil jednorázovou výjimku ze zásad pro zřizování zón placeného stání. O obsahu metodiky a uznávaných právních vztazích dokládajících užívání vozidla mohou žadatelé získat informace též na internetových stránkách (parkujvklidu.cz).
13. Žalovaný upozornil na potenciální riziko obcházení systému parkovacího oprávnění na podkladě smlouvy o výpůjčce s příbuzným. Ohledně nákladnosti převodu vlastnictví vozu na žalobce poznamenal žalovaný, že žalobce má možnost parkovat v Bohnicích, Praha 8, kde nejsou zóny placeného stání zavedeny, popř. na soukromých hlídaných parkovištích.

Další vyjádření stran

14. Žalobce v replice zopakoval, že požadavek na osobní podání žádosti považuje za neodůvodněný, přesto mu vyhověl. Veškeré tvrzené údaje si totiž žalovaný může zjistit z příslušných evidencí a registrů a totožnost žadatele je ověřena tím, že žádost podal skrze datovou schránku. Dále setrval na tom, že ač je žalovaný vázán metodikou, je především vázán zákonem a zveřejnění podmínek obsažených v metodice na internetových stránkách na tom nemůže nic změnit. Žalovaný nemůže s odkazem na metodiku odmítnout vydat oprávnění pouze na základě automatického podezření, že každý takový žadatel se snaží obejít zákon a dosáhnout parkování pro někoho, kdo nemá v Praze trvalý pobyt. Má-li žalovaný určité pochyby, měl by je sdělit žadateli a vyzvat ho k doplnění, či upřesnění žádosti.
15. Ke své situaci žalobce uvedl, že vlastníkem vozidla je jeho přímý příbuzný, osoba ve věku 80 let, s trvalým pobytem v Olomouci vzdálené od Prahy nejkratší možnou cestou 220 km (po dálnici 260 km). I kdyby snad takový řidič pravidelně do Prahy dojížděl vozidlem starým 22 let (což je s ohledem na bezpečnostní parametry takového vozidla a sníženou reakční schopnost takového řidiče silně nepravděpodobné), patrně by ho nenapadlo parkovat v Praze 8 – Kobylisích.
16. Závěrem žalobce dodal, že skutečnost, že může svou situaci řešit jinak, např. parkovat v Bohnicích, nemůže mít na právní posouzení dané věci vliv.

Posouzení žaloby soudem

17. Soud dle § 87 odst. 1 část věty před středníkem zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), vycházel ze skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí. Po posouzení věci soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
18. Podle § 23 odst. 1 písm. c) ZPK pro účely organizování dopravy na území obce může obec v nařízení obce vymezit oblasti obce, ve kterých lze místní komunikace nebo jejich určené úseky užít za cenu sjednanou v souladu s cenovými předpisy k stání silničního motorového vozidla provozovaného právnickou nebo fyzickou osobou za účelem podnikání podle zvláštního právního předpisu, která má sídlo nebo provozovnu ve vymezené oblasti obce, nebo k stání silničního motorového vozidla fyzické osoby, která má místo trvalého pobytu nebo je vlastníkem nemovitosti ve vymezené oblasti obce nebo k stání silničních motorových vozidel stanovených v nařízení obce, nebude-li tímto užitím ohrožena bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích a jiný veřejný zájem. V nařízení obce stanoví obec způsob placení sjednané ceny a způsob prokazování jejího zaplacení.
19. Obecně k žalobě podle § 82 a násl. s. ř. s. soud odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2014, č. j. 2 As 127/2014-32, a ze dne 17. 3. 2005, č. j. 2 Aps 1/2005-65), z níž vyplývá, že pro poskytnutí ochrany před nezákonným zásahem je rozhodné splnění pěti podmínek: žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), který je zaměřen přímo proti žalobci nebo v jeho důsledku bylo proti žalobci přímo zasaženo (5. podmínka). Ke splnění podmínek přitom musí dojít kumulativně; nesplnění byť jediné podmínky vede k závěru, že se o nezákonný zásah nejednalo.
20. Soud z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2019, č. j. 1 As 10/2019-132, dovozuje následující závěry. Nejvyšší správní soud nezpochybnil, že osoba žádající o parkovací oprávnění musí mít určitý vztah k vozidlu, ač zákon konkrétní pravidla nestanoví, zdůraznil však, že obec nemůže při regulaci postupovat svévolně. Z metodiky je rovněž zřejmé, že jako právní vztah k vozidlu uznává například dlouhodobý pronájem vozidla z autopůjčovny, svěření služebního automobilu zaměstnavatelem k soukromým účelům, či užívání vozidla na základě leasingové smlouvy. Nejvyšší správní soud k tomu stanovil, že obec musí postupovat tak, aby vymezením kritérií neodůvodněně neznevýhodňovala osoby ve srovnatelném postavení, aniž by k tomu měla legitimní důvod, kterým je zabránění obcházení organizace dopravy na území obce dle § 23 ZPK.
21. Co se týče metodiky, Nejvyšší správní soud ji označil za akt interní povahy s tím, že obecně platí povinnost řídit se pokyny nadřízeného orgánu. Pokud pokyny neodporují zákonu, přezkoumává soud postup správního orgánu i ve vztahu k dodržení interního pokynu, zejména s ohledem na potřebu ochrany legitimního očekávání adresátů. Je-li však interní předpis či pokyn v rozporu se zákonnou úpravou, včetně případů překročení zákonného vymezení pravomoci správních orgánů, nemůže skutečnost, že správní orgán postupoval v souladu s takovým předpisem či pokynem, učinit jeho postup zákonným. Dopustí-li se tedy Magistrát hl. m. Prahy při vymezení podmínek pro získání parkovacího oprávnění v metodice porušení zákazu libovůle, nebude metodika souladná se zákonem a nemůže proto být dostatečným vodítkem pro posouzení zákonnosti postupu žalovaného.
22. Soud podotýká, že nelze přisvědčit názoru žalovaného, že se v projednávané věci řeší „udělení výjimky“, k níž není oprávněn. Jednak se usnesení Rady hlavního města Prahy, číslo 468 ze dne 6. 3. 2018, týká výjimky spočívající v možnosti zřízení vyhrazených parkovacích stání, nikoli udělení parkovacího oprávnění, jednak zde nejde o výjimku, nýbrž o výklad interního předpisu v souladu se zákonem, kdy je podřízený orgán oprávněn a povinen neaplikovat interní předpis odporující zákonu.
23. To, že jsou dlouhodobý pronájem vozidla z autopůjčovny, svěření služebního automobilu zaměstnavatelem k soukromým účelům, či užívání vozidla na základě leasingové smlouvy považovány za právní vztahy, které jsou bez dalšího uznávány, pokládá soud za odůvodněné a logické, neboť skýtají jen zanedbatelné riziko obcházení regulace.
24. Bezplatné užívání vozidla na základě písemné smlouvy o výpůjčce dle § 2193 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se svou povahou blíží dlouhodobému pronájmu vozidla z autopůjčovny. Soud připouští, že v tomto případě skutečně může vzniknout důvodné podezření o účelovosti takového postupu, tedy o snaze zajistit parkování pro osobu, která nemá trvalý pobyt na území příslušné městské části. Žalovaný ovšem svůj postoj nijak blíže neodůvodnil, až na obecný poukaz na možné obcházení regulace a na svou vázanost metodikou, což je v rozporu s právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2019, č. j. 1 As 10/2019-132.
25. Jelikož žalovaný neprovedl úvahu o tom, zda je, či není žádost žalobce o vydání parkovacího oprávnění snahou o obcházení regulace, nezbývá soudu než tak učinit za něj. Soud přitom neshledal, že by se žádost žalobce o vydání parkovacího oprávnění jevila účelovou, tedy že by šlo o obcházení organizace dopravy na území obce dle § 23 ZPK. Osoba, která by teoreticky mohla neoprávněně nabýt možnost parkovat na Praze 8, má X let (ročník X) a má trvalý pobyt v X, kdy vzdálenost do Prahy činí přinejmenším 220 km. Soud považuje za nanejvýš nepravděpodobné, aby taková osoba zneužívala parkovací oprávnění, tj. pravidelně cestovala do Prahy a parkovala v ní; nelze odhlédnout ani od stáří (a souvisejícího technického stavu) daného vozu. Příležitostnou cestu do Prahy a parkování v ní sice vyloučit nelze, avšak parkovací oprávnění není zdarma, pro ojedinělou cestu do Prahy a parkování v ní se proto jeví finančně nevýhodné. K tomu možno dodat, že Prahu 8 nelze považovat za ideální pro přístup do Prahy při cestě z X. Žalobce konečně objasnil i to, proč neprovedl převod vlastnictví na svou osobu, tj. jeho nepřiměřeně vysoké náklady (zvláště je-li do úvahy vzata i cena vozu roku výroby 1998 a nižší střední třídy).

Závěr

26. Soud proto dle § 87 odst. 2 s. ř. s. rozhodl tak, že žalovanému zakázal, aby pokračoval v porušování práv žalobce způsobených následkem nevydání parkovacího oprávnění a uložil mu, aby parkovací oprávnění žalobci vydal. Nutno dodat, že žalobní petit obsahuje též určovací nárok, tedy deklaraci nezákonného zákona, přičemž však dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2014, č. j. 1 Afs 60/2014-48, se určovací a zápůrčí nárok vzájemně fakticky vylučují (zásah buď trvá, či nikoli). Ze žaloby je ovšem zcela zřejmé, že směřuje proti trvajícímu zásahu, deklaratorní petit je pouze formální a vychází z doslovného výkladu § 87 odst. 2 s. ř. s. Soud tedy za relevantní považuje výhradně negatorní petit (srov. bod 22 zmíněného judikátu Nejvyššího správního soudu), o němž rozhodl. Za splnění podmínek zakotvených v § 51 odst. 1 s. ř. s. tak učinil bez nařízení jednání (žalobce ani žalovaný nesdělili soudu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci).
27. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Jelikož byl žalobce ve věci zcela úspěšný, uložil soud žalovanému zaplatit mu náhradu nákladů řízení. Náklady žalobce představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč a náklady zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 a § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve výši 3 100 Kč a paušální náhrada hotových výdajů stanovená dle § 13 odst. 4 téže vyhlášky ve výši 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání nebo návrh ve věci samé – žaloba, replika) a náhrada za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % ve výši 2 142 Kč. Celkem tak náklady řízení činí 14 342 Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 26. listopadu 2020

Mgr. Milan Tauber v. r.

předseda senátu