[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Jarmilou Úředníčkovou v právní věci

žalobce:  F. C.

proti

žalované:   Česká správa sociálního zabezpečení

sídlem Křížová 25, 150 00  Praha  5

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 3. 2020, ve věci starobního důchodu,

takto:

 I.   Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalované, jímž byly zamítnuty jeho námitky a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 10. 2. 2020, č. j. X, ve věci přiznání starobního důchodu, bylo potvrzeno.
2. Žalobce s napadeným rozhodnutím nesouhlasí, neboť výši přiznaného starobního důchodu považuje za nepřiměřeně nízkou. V žalobě rozvedl tři okruhy námitek. Za prvé uvedl, že byl výdělečně činný po dobu 46 let, od roku 1973 do současnosti, a výše přiznaného starobního důchodu je v rozporu s čl. 40 Listiny základních práv a svobod, který občanům garantuje právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří. Žalobce si je vědom, že není občanem České republiky, nicméně dle mezinárodní smlouvy č. 29/2003 Sb. m. s. mezi Ukrajinou a Českou republikou, jsou osoby, na které se smlouva vztahuje, při používání právních předpisů každé ze smluvních stran postaveny na roveň vlastním občanům. Žalobce označil napadené rozhodnutí za diskriminační, neboť českým občanům jsou přiznávány starobní důchody mnohem vyšší. Pro žalobce je přiznaný důchod zcela nepostačující, a proto musí pracovat i nadále ve věku 64 let. Jako druhý žalobní bod žalobce namítá nezákonný a diskriminační postup žalované, která při výpočtu starobního důchodu pominula, že byl na území České republiky výdělečně činný již od roku 2000, kdy v listopadu tohoto roku získal živnostenské oprávnění. Žalovaná tedy měla žalobci započítat ku prospěchu navíc dobu 2,5 let. Dále žalobce shledává napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným, neboť z něj není zřejmé, jak žalovaná dospěla k číslu 5 722, které představuje dobu pojištění v České republice. Údaj je nadto nesprávný, neboť nezahrnuje výše uvedenou dobu cca 2,5 let výdělečné činnosti žalobce na území České republiky.  
3. Žalovaná v písemném vyjádření navrhla zamítnutí žaloby. Shrnula dosavadní průběh řízení a skutkový stav věci a zopakovala, že na danou problematiku se vztahuje Smlouva mezi Českou republikou a Ukrajinou č. 29/2003 Sb. m. s., o sociálním zabezpečení, platná od 1. 4. 2003. Žalobci nevznikl nárok na starobní důchod bez přihlédnutí k dobám pojištění získaným podle právních předpisů ukrajinské strany, protože získal podle právních předpisů České republiky pouze 5 722 dnů (5 598 dnů pojištění a 154 dnů náhradní doby pojištění x 0,8 = 124 dnů). Žalobci byla hodnocena doba pojištění získaná na území Ukrajiny v období od 1. 9. 1973 do 31. 3. 2003 v rozsahu 9 345 dnů, a to na základě potvrzení ukrajinského nositele pojištění – Penzijního fondu Ukrajiny, ze dne 6. 12. 2019. Co se týče podrobného výpočtu důchodu, žalovaná odkázala na napadené rozhodnutí.
4. Krajský soud v souladu s ust. § 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s. ř. s.), přezkoumal napadené rozhodnutí žalované v mezích žalobních bodů, včetně zákonnosti správního řízení, které předcházelo jeho vydání, dle skutkového a právního stavu k datu vydání napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud přitom postupoval podle § 51 odst. 1 s. ř. s. a rozhodl bez nařízení jednání, neboť žalobce s tímto postupem výslovně souhlasil a žalovaná se na výzvu soudu dle citovaného zákonného ustanovení nevyjádřila.
5. Ze správního spisu soud zjistil, že dne 23. 4. 2019 žalobce podal žádost o starobní důchod s požadovaným datem přiznání od 19. 8. 2019. Penzijní fond Ukrajiny pomocí příslušného formuláře pro komunikaci ze dne 6. 12. 2019 poskytl Potvrzení o době pojištění žalobce na území Ukrajiny v období od 1. 9. 1973 do 31. 3. 2003. Celková doba pojištění v ukrajinském systému sociálního pojištění, která bude brána v úvahu pro získání nároku na dávku a současně pro výpočet dávky činí 25 let 7 měsíců a 6 dní. 
6. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 10. 2. 2020, č. j. X, byl žalobci od 19. 8. 2019 přiznán starobní důchod ve výši 2 691 Kč měsíčně. Podle nařízení vlády č. 260/2019 Sb. se od ledna 2020 zvyšuje procentní výměra starobního důchodu na 1 583 Kč měsíčně a základní výměra starobního důchodu na 1 326 Kč a žalobci náleží 2 909 Kč měsíčně. Základní výměra v plné výši činí 3 490 Kč měsíčně. Částky základní výměry jsou uváděny v dílčené výši.  Z odůvodnění rozhodnutí plyne, že žalobce dosáhl důchodového věku dne 19. 8. 2019, ke dni 1. 4. 2003 měl trvalý pobyt na území Ukrajiny a dále způsob výpočtu starobního důchodu. Nedílnou součástí uvedeného rozhodnutí je osobní list důchodového pojištění žalobce. Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce námitky. Námitky žalobce byly napadeným rozhodnutím zamítnuty a rozhodnutí orgánu prvního stupně bylo potvrzeno.
7. Poskytování starobního důchodu je ve vztahu mezi Českou republikou a Ukrajinou upraveno Smlouvou mezi Českou republikou a Ukrajinou o sociálním zabezpečení, č. 29/2003 Sb. m. s., platnou od 1. 4. 2003 (dále také jen „Smlouva“).
8. Podle článku 14 Smlouvy závisí-li podle právních předpisů jedné smluvní strany vznik, zachování nebo obnovení nároku na důchod na existenci nebo získání určitých dob pojištění, musí instituce této smluvní strany, v nezbytném rozsahu, přihlédnout i k existenci nebo dobám odpovídajícího pojištění získaným podle právních předpisů druhé smluvní strany za podmínky, že se nepřekrývají.
9. Podle článku 15 Smlouvy, pokud nárok na důchod podle právních předpisů smluvní strany může vzniknout pouze s přihlédnutím k dobám pojištění získaným podle právních předpisů druhé smluvní strany, pak instituce první smluvní strany: a) vypočte výši důchodu, který by náležel, kdyby všechny doby pojištění získané podle právních předpisů obou smluvních stran byly získány podle jejích právních předpisů, b) na základě výše vypočtené podle písmene a) tohoto článku poté stanoví skutečnou výši dílčího důchodu určeného k výplatě podle poměru dob pojištění získaných podle právních předpisů první smluvní strany k celkové době pojištění získané podle právních předpisů obou smluvních stran.
10. Podle přechodného ustanovení článku 39 odst. 4 Smlouvy platí, že doby pojištění získané podle právních předpisů smluvních stran jejich občany ke dni vstupu této smlouvy v platnost budou považovány za doby pojištění té smluvní strany, na jejímž území měl občan k uvedenému datu, nebo naposledy před tímto dnem, trvalý pobyt.
11. Soud považuje za vhodné na úvod k projednávané problematice uvést následující. Na základě citovaného přechodného ustanovení čl. 39 odst. 4 Smlouvy všechny doby pojištění, které občan České republiky nebo Ukrajiny získal přede dnem 1. 4. 2003 (den nabytí platnosti Smlouvy) na území obou smluvních států, započte jako svoji dobu po­jištění stát, v němž byla dotčená osoba hlášena k trvalému pobytu ke dni vstupu Smlouvy v platnost. Datum 1. 4. 2003 je pro provádění smlouvy mezi ČR a Ukrajinou zásadní, protože místo trvalého pobytu žadatele o důchod v tento den rozhoduje o tom, která země bude hradit důchod za dobu pojištění před 1. 4. 2003. V tomto ohledu nemá vliv, ve které zemi byl žadatel o důchod před datem 1. 4. 2003 výdělečně činný. Pro nárok na starobní důchod musí občan získat určitou dobu pojištění (žalobce konkrétně nejméně 35 let). Dle čl. 14 Smlouvy se pro nárok na důchod doby pojištění získané v obou zemích sčítají. Každá země však vyplácí důchod pouze za doby pojištění, které má podle smlouvy povinnost hodnotit, tzv. dílčí důchod.
12. Dílčí důchod se vypočítává tak, že se nejprve stanoví tzv. teoretická výše důchodu, tj. výše důchodu, která by pojištěnci náležela, kdyby všechny doby pojištění získal na území tohoto státu. Z teoretické výše důchodu se pak vypočte skutečná výše důchodu tak, že teoretická výše důchodu se vynásobí podílem doby pojištění získané v předmětném státě vůči celkové době pojištění (viz článek 15 Smlouvy). Tímto postupem se vypočte dílčí důchod odpovídající době pojištění získané dotčenou osobou na území státu, který jí přiznává důchod.
13. K první žalobcově námitce soud již konkrétně uvádí, že žalobce měl ke dni 1. 4. 2003 trvalý pobyt na Ukrajině, proto se ve smyslu výše citovaného čl. 39 odst. 4 Smlouvy považují doby pojištění v České republice, získané k tomuto datu podle právních předpisů České republiky, za doby pojištění Ukrajiny. Tomu odpovídá potvrzení o době pojištění žalobce na území Ukrajiny v období od 1. 9. 1973 do 31. 3. 2003 poskytnuté Penzijním fondem Ukrajiny a skutečnost, že za dobu do 31. 3. 2003 pobírá žalobce dílčí starobní důchod na Ukrajině. V tomto ohledu považuje soud postup žalované při určení českých a ukrajinských dob pojištění za správný a souladný se Smlouvou.
14. Současně lze také konstatovat, že Smlouva byla judikaturou vrcholných soudů České republiky hodnocena jako souladná s platnou právní úpravou a nebyla shledána diskriminační, jak namítá žalobce. Podle Nejvyššího správního soudu smysl mezinárodních smluv o sociálním zabezpečení spočívá právě v závazku smluvních států zajistit vzájemně občanům druhého smluvního státu tytéž standarty sociální ochrany, které poskytují občanům vlastním. Ústavní soud neshledal aplikaci Smlouvy protiústavní (např. usnesení ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 2872/07). Krajský soud podrobně prostudoval správní spis, prvostupňové rozhodnutí a napadené rozhodnutí a nezjistil, že by se žalovaná při výkladu Smlouvy dopustila jakékoliv libovůle či diskriminace. První žalobní námitka je obecná. Namítá-li žalobce celkovou nespravedlnost právní úpravy a poukazuje na nízkou výši dílčího českého starobního důchodu, pak nelze odhlížet od skutečnosti, že žalobce pobírá také dílčí ukrajinský důchod, a to za dobu pojištění 9 345 dnů v poměru ku 5 722 dnům českých dob pojištění, tj. převažuje ukrajinský podíl.
15. Žalobce dále namítá nesprávný postup žalované, která dle tvrzení žalobce při výpočtu starobního důchodu nezohlednila období od roku 2000, kdy byl v České republice výdělečně činný na základě živnostenského oprávnění. Tato námitka nekoresponduje s obsahem napadeného rozhodnutí, ze kterého je zjevné, že dobu od 29. 11. 2000 do 31. 3. 2003 žalovaná neopomněla. Konkrétně se z napadeného rozhodnutí podává: „Doba získaná podle ukrajinských právních předpisů se z rozhodného období pro stanovení výpočtového základu podle čl. 18 Smlouvy vylučuje, vyjma doby od 29. 11. 2000 do 31. 3. 2003, která je ve smyslu ustanovení článku 39 odst. 4 Smlouvy považována za ukrajinskou dobu pojištění, avšak účastník řízení v této době vykonával samostatnou výdělečnou činnost na území České republiky. Tato doba, doba od 29. 11. 2000 do 31. 3. 2003, byla účastníku řízení zhodnocena jako doba pojištění a byly mu za ni zhodnoceny vyměřovací základy, jichž skutečně dosáhl výkonem samostatné výdělečné činnosti.“
16. Žalovaná s ohledem na čl. 39 odst. 4 Smlouvy správně posuzovala dobu od 29. 11. 2000 do 31. 3. 2003 jako dobu ukrajinského pojištění bez ohledu na skutečnost, že v České republice vykonával žalobce podnikatelskou činnost, neboť toto hledisko není pro určení, která země bude dobu pojištění hodnotit, rozhodné. O tom, která země bude žalobci vyplácet důchod za dobu pojištění před 1. 4. 2003 rozhoduje pouze okolnost, ve které zemi měl žalobce ke dni 1. 4. 2003 evidován trvalý pobyt. Ke dni 1. 4. 2003 měl žalobce trvalý pobyt na území Ukrajiny, což žalobce nerozporuje. Za období do 1. 4. 2003 vyplácí starobní důchod žalobci Ukrajina. Otázkou hodnocení dob pojištění se zabýval Nejvyšší správní soud např. v rozhodnutí ze dne 25. 11. 2009, č. j. 6 Ads 120/2009-55, dle kterého je podle čl. 39 odst. 4 Smlouvy ke zhodnocení dob pojištění získaných na území některého ze smluvních států před vstupem této smlouvy v platnost příslušný smluvní stát, na jehož území měl žadatel trvalý pobyt ke dni vstupu citované smlouvy v platnost, nikoli smluvní stát, na jehož území měl žadatel pobyt v době, kdy tyto doby pojištění získal.
17. Jak je uvedeno v citované pasáži napadeného rozhodnutí, žalovaná výdělky žalobce získané samostatnou výdělečnou činností v době od 29. 11. 2000 do 31. 3. 2003 započetla při určení tzv. vyměřovacího základu (tj. celkový roční hrubý výdělek). V tomto ohledu výdělky žalobce v namítaném období opomenuty nebyly a promítly se do určení výše starobního důchodu, resp. dílčího důchodu.
18. Poslední námitka žalobce směřuje do nepřezkoumatelnosti určení české doby pojištění v délce 5 722 dní, která je podstatná pro dílčení teoretické výše důchodu. Krajský soud dospěl k závěru, že určení údaje 5 722 dní není nepřezkoumatelný, neboť soud je schopen provést kontrolu jeho výpočtu. Výpočet je proveden podle údajů uvedených v Osobním listu důchodového pojištění, který je nedílnou součástí prvostupňového rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení. Lze souhlasit se žalobcem, že větší srozumitelnosti rozhodnutí by napomohlo podrobnější vysvětlení výpočtu přímo v napadeném rozhodnutí, není tím však založena vada nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí.
19. Česká doba pojištění zahrnuje doby pojištění získané v České republice od 1. 4. 2003 (ve smyslu čl. 39 odst. 4 Smlouvy) do dne 19. 8. 2019 (tj. do dne předcházejícího dni dosažení důchodového věku). Výpočet je proveden dle níže uvedené tabulky, která koresponduje s Osobním listem důchodového pojištění žalobce. Náhradní doba pojištění je započtena v rozsahu 80 % dle § 29 odst. 5 z. č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Dle téhož ustanovení se počet dnů náhradních dob pojištění zaokrouhluje na celé dny směrem nahoru.

Výpočet je pak následující: 5598 + 80% ze 154 = 5722. Krajský soud tedy dospěl ke shodnému výsledku jako žalovaná.

20. Žalobcem navržený důkaz živnostenským listem ze dne 8. 11. 2000, kterým žalobce dokládal výkon samostatné výdělečné činnosti na území České republiky od listopadu 2011, soud shledal s ohledem na obsah správního spisu nadbytečným, neboť o uvedené skutečnosti nebylo ve věci pochyb, žalovaná toto tvrzení nerozporovala a v napadeném rozhodnutí z něj vycházela.
21. Na základě výše uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná a ve smyslu § 78 odst. 7 s. ř. s. ji zamítl.
22. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1, 2 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce ve věci úspěch neměl a žalované jednak prokazatelně v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly a za druhé podle ust. § 60 odst. 2 s. ř. s. ve věcech důchodového pojištění správnímu orgánu náhrada nákladů řízení nenáleží ani v případě plného úspěchu ve věci.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě do dvou týdnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Brno, Moravské náměstí č. 6. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Ostrava 26. 11. 2020

Mgr. Jarmila Úředníčková

samosoudkyně