č. j. 22Af 58/2020 - 32

 

 

 

 

[OBRÁZEK]

 

ČESKÁ REPUBLIKA

 

ROZSUDEK

 

JMÉNEM REPUBLIKY

 

 

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Petra Hluštíka, Ph.D. ve věci

 

žalobce:  Rozvoj, stavební bytové družstvo

sídlem U Cukrovaru 1282/9, 747 05  Opava

zastoupený daňovým poradcem Punktum, spol. s r. o.

   sídlem Otická 758/19, 746 01  Opava

 

proti

žalovanému:   Odvolací finanční ředitelství

sídlem Masarykova 427/31, 602 00  Brno

 

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 7. 2020, č. j. 25366/20/5200-11432-711778

 

takto:

 

 

I.   Žaloba se zamítá.

 

II.  Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

 

Vymezení věci

 

  1. Žalobce se podanou žalobou ze dne 28. 8. 2020 domáhal zrušení shora vymezeného rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 7. 2020, kterým bylo k odvolání žalobce změněno rozhodnutí Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 2. 12. 2016, č. j. 3468185/16/3216-50521-806282, platební výměr na daň z příjmů právnických osob za rok 2014  a původní výroková část byla nahrazena novým textem.
  2. Žalobce uvedl, že podal řádně a včas přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2014. Podání bylo provedeno elektronicky ve formátu .xml. Spolu s podáním daňového přiznání připojil žalobce přílohy ve formátu .pdf, a to konkrétně účetní závěrku. Vypočtenou daň žalobce řádně zaplatil dne 26. 6. 2015, tato mu byla posléze vrácena dne 20. 7. 2018 a žalobce ji následně znovu zaplatil dne 20. 6. 2019. Žalobce zdůraznil, že žalovaný již jednou o odvolání žalobce proti platebnímu výměru na daň z příjmů za rok 2014 rozhodl, a to dne 4. 6. 2019, přičemž toto rozhodnutí bylo k žalobě žalobce vedené u podepsaného soudu pod sp. zn. 22 Af 34/2019 rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 zrušeno a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení. V tomto rozsudku krajský soud uznal, že povinnost struktury a formátu podání se nevztahuje na přílohy podání, že žalobce podal podání ve stanoveném formátu a struktuře, že i kdyby to bylo jinak, je podání ve formě .pdf projednatelné a takové podání má bez dalšího účinky pro správu daní, a že postup správce daně byl nezákonný, neboť nemohl shledat podání žalobce neúčinným. Krajský soud však shledal nedůvodnou námitku prekluze práva stanovit daň.
  3. Podle žalobce došlo dnem 2. 7. 2018 k uplynutí lhůty pro stanovení daně. Uvedl, že nelze dvakrát podat řádné daňové přiznání, přičemž v řízení je nyní již nesporné, že k podání DPPO došlo v dubnu a opravného v květnu roku 2015. Po uplynutí lhůty k podání řádného přiznání se přiznání nazývají dodatečná, tudíž výzva ze dne 16. 6. 2016, doručená žalobci dne 22. 6. 2016, byla již obsahem výzvou k podání dodatečného daňového přiznání, nikoli řádného. Tato výzva nemohla způsobit ve smyslu § 148 odst. 2 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb. (dále jen „daňový řád“) prodloužení lhůty pro stanovení daně o jeden rok, neboť by uvedená výzva musela být vydána v posledních 12 měsících prekluzivní lhůty a musela by vést k doměření daně, a to nevedla. Ani platební výměr ze dne 2. 12. 2016 nemohl vést k prodloužení lhůty ke stanovení daně, neboť opět nebyl vydán  v posledních 12 měsících prekluzivní doby a nejednalo se o pravomocné stanovení daně. Žalobce navíc tvrdí, že žalovaný natáhl řízení bezúčelně o jeden rok, jeho kroky jsou účelové – v tom smyslu odkázal na bod [27] rozsudku podepsaného soudu ze dne 5. 3. 2020. Žalobce zdůraznil, že pouze zákonné rozhodnutí může být úkonem ve smyslu § 148 odst. 2 a 3 daňového řádu.
  4. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. V otázce posouzení prekluze práva stanovit daň odkázal na napadené rozhodnutí a rozsudek podepsaného soudu ze dne 5. 3. 2020, č. j. 22 Af 34/2019-61.

Zjištění z obsahu správních spisů

  1. Pokud se týče obsahu správních spisů, o tomto není mezi stranami sporu; lze tedy pouze stručně shrnout, že  dne 23. 4. 2015 bylo Finančnímu úřadu pro Moravskoslezský kraj doručeno z datové schránky Punktum, spol. s r. o., daňového poradce, daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob za žalobce za zdaňovací období roku 2014, a to v souboru ve formátu .xml, přičemž přílohou tohoto podání byly soubory ve formátu .pdf, a to mj. účetní závěrka a dále daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob za žalobce za zdaňovací období roku 2014 spolu s účetní závěrkou. Následně dne 20. 5. 2015 podal žalobce prostřednictvím svého zástupce Punktum, spol. s r. o. opravné daňové přiznání za uvedené zdaňovací období ve formátu .xml, přičemž přílohou tohoto podání byly soubory ve formátu .pdf, a to mj. účetní závěrka a dále daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob za žalobce za zdaňovací období roku 2014 spolu s účetní závěrkou. Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj vyzval žalobce výzvou ze dne 30. 7. 2015 k odstranění vad podání dle § 74 odst. 1 daňového řádu, spočívajících v nedodržení zveřejněného formátu a struktury podání u přílohy podání – účetní závěrky, kterou se pro účely elektronického podání rozumí elektronické přílohy vybrané údaje z rozvahy a z výkazu zisku a ztráty, a to tak, že podání bude učiněno datovou zprávou „ve zveřejněném formátu a struktuře“. Lhůta k odstranění vad byla stanovena na 15 dnů od doručení výzvy.
  2. Na uvedenou výzvu reagoval žalobce dne 7. 8. 2015 podáním, ve kterém sdělil nesouhlas s postupem správce daně a uvedl, že účetní závěrku odevzdal v souladu s § 18 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, přičemž argumentace tam uvedená se stran dodržení formátu a struktury podání v zásadě shoduje s argumentací žalobní.
  3. Dne 15. 10. 2015 vyrozuměl prvostupňový správce daně žalobce prostřednictvím daňového poradce o neúčinnosti podání daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2014. Následně až dne 22. 6. 2016 vyzval prvostupňový správce daně žalobce prostřednictvím daňového poradce k podání řádného daňového tvrzení k dani z příjmů právnických osob.
  4. Dne 12. 12. 2016 byl žalobci doručen platební výměr na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2014 ve výši 0 Kč. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí se podává, že správce daně poté, co posoudil podání daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2014 ze strany žalobce jako vadné z důvodu nedodržení předepsaného formátu a struktury  u přílohy podání – účetní závěrky, vyzval žalobce k odstranění vad daňového přiznání. Jelikož žalobce ve lhůtě stanovené správcem daně vadu neodstranil, stalo se daňové přiznání neúčinným, o čemž byl žalobce vyrozuměn. Následně byl žalobce vyzván k řádnému podání daňového přiznání a jelikož tak neučinil, přistoupil správce daně k vyměření daně z moci úřední, a to na základě důkazních prostředků, kterými byla pro správce daně tvrzení žalobce uvedená v tiskopise neúčinně podaného přiznání k dani z příjmů právnických osob, když z tohoto podání nevyplývají žádné skutečnosti, které by svědčily o nesrovnalosti jeho obsahu.
  5. K odvolání žalobce proti předmětnému platebnímu výměru rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 6. 2019, které bylo k žalobě žalobce zrušeno rozsudkem podepsaného soudu ze dne 5. 3. 2020, č. j. 22 Af 34/2019-61, ve kterém se soud zabýval také námitkou uplynutí lhůty ke stanovení daně a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno před jeho uplynutím. Následně rozhodl žalovaný dne 1. 7. 2020 napadeným rozhodnutím.

Posouzení věci krajským soudem

  1. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb. – dále jen „s. ř. s.“) napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Ve věci rozhodl bez jednání v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s.
  2. Krajský soud podotýká, že předmětem přezkumu je v projednávané věci pouze námitka uplynutí lhůty ke stanovení daně. K té se soud při v zásadě totožných námitkách vyjádřil již v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, č. j. 22 Af 34/2019-61. Krajský soud přitom na těchto závěrech setrvává a nemá důvodu na nich nic měnit.
  3. Krajský soud tedy opakuje, že podle jeho názoru vůči žalobci dne 22. 6. 2016 nesměřovala výzva k podání dodatečného, ale řádného daňového přiznání, tudíž na běh lhůty pro stanovení daně dopadá v takovém případě ustanovení § 148 odst. 3 daňového řádu, tedy (tříletá) lhůta pro stanovení daně začala doručením výzvy žalobci běžet znovu, přičemž předchozí rozhodnutí ze dne 4. 6. 2019 bylo vydáno v rámci běhu lhůty. Doručením uvedeného rozhodnutí dne 6. 6. 2019 došlo ve smyslu § 148 odst. 2 písm. b) daňového řádu k dalšímu prodloužení lhůty pro stanovení daně o 1 rok do 24. 6. 2020, přičemž běh této lhůty byl stavěn ve smyslu § 148 odst. 4 písm. a) daňového řádu řízením před soudem (po dobu 247 dnů). Lze tedy uzavřít, že bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 1. 7. 2020, bylo vydáno před uplynutím lhůty pro stanovení daně.
  4. Krajský soud nepřisvědčil žalobci v jeho úvaze, že pouze zákonné rozhodnutí může být úkonem ve smyslu § 148 daňového řádu. V této souvislosti soud odkazuje na závěry, které přijal podepsaný soud v rozsudku ze dne 19. 7. 2018, č. j. 22 Af 104/2017-40, že úvaha žalobce „nemá oporu v právní úpravě, navíc podobné úvahy již odmítl Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 16. 11. 2016, č. j. 7 Afs 156/2016 -59 a ze dne 7. 2.2018, č.j. 2 Afs 239/2017–29. Ve druhém z citovaných rozhodnutí Nejvyšší správní soud připustil výjimku pro případ, že by předmětný úkon správce daně byl toliko formální a vydaný pouze nebo převážně za účelem prodloužení lhůty pro stanovení daně, což zjevně není tento případ.“.
  5. Na uvedeném závěru nemůže podle krajského soudu nic změnit ani nález Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 19/17, kterým bylo uplynutím dne 31. 12. 2020 zrušeno ustanovení § 72 odst. 1 daňového řádu. Jak totiž vyplývá z odůvodnění tohoto nálezu, zejména pak bodů 40 a následujících, důvodem ke zrušení citovaného ustanovení bylo to, že zrušované ustanovení porušuje právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním osobních údajů podle čl. 10 odst. 3 Listiny. Z hlediska v projednávané věci zkoumané problematiky tak bylo lze přijmout ústavně konformní výklad tohoto ustanovení; nadto vadný postup daňových orgánů se vázal v zásadě výhradně až k aplikaci § 74 daňového řádu.

Závěr a náklady řízení

  1. S ohledem na uvedené skutečnosti soud žalobu v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
  2. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., když procesně úspěšnému žalovanému nebyla přiznána náhrada nákladů řízení proti žalobci, neboť jeho náklady nepřesáhly běžnou úřední činnost.

 

Poučení:

 

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu.

 

Ostrava 18. listopadu 2020

 

JUDr. Monika Javorová

předsedkyně senátu

 

 

Shodu s prvopisem potvrzuje