[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Ing. Mgr. Martinem Jakubem Brusem ve věci

o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 10. 2020, č. j. KRPU-147647-43/ČJ-2020-040022-ZZ-DB,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichovi Lechovskému, advokátovi, se přiznává odměna za zastupování žalobce a náhrada hotových výdajů ve výši 8 228 Kč, jež mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Ústí nad Labem do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalované Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, ze dne 27. 10. 2020, č. j. KRPU-147647-43/ČJ-2020-040022-ZZ-DB, kterým byla podle § 129 odst. 7 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) o 39 dnů prodloužena doba žalobcova zajištění za účelem jeho předání podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, (dále jen „nařízení Dublin III“) stanovená rozhodnutími žalované ze dne 5. 9. 2020, č. j. KRPU-147647-16/ČJ-2020-040022-ZZ-DB, a ze dne 28. 9. 2020, č. j. KRPU-147647-33/ČJ-2020-040022-ZZ-DB.

Žaloba

2. V žalobě doplněné prostřednictvím ustanoveného právního zástupce žalobce namítal nezákonnost zajištění s ohledem na uplynutí lhůty stanovené nařízením Dublin III. Poukázal na čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III a konstatoval nesprávnost informace žalované, že s podanou žalobou proti rozhodnutí Ministerstva vnitra o jeho přemístění do Rumunska spojil žádost o odkladný účinek. Podle žalobce proto byla žalovaná povinna jej po uplynutí šestitýdenní lhůty počínající 19. 9. 2020 okamžitě propustit. Zdůraznil, že je zcela nerozhodné, zda žalovaná vycházela z nesprávné informace Ministerstva vnitra, neboť u rozhodnutí, jímž je zasahováno do žalobcovy osobní svobody, nemůže být pochybení jakéhokoli orgánu veřejné moci kladeno k tíži žalobce. Podle něj byl poslední možný den jeho zajištění 30. 10. 2020 a veškerá doba, o kterou bylo žalobcovo zajištění prodlouženo napadeným rozhodnutím, je zcela nezákonná.

Vyjádření žalované k žalobě

3. Žalovaná ve svém vyjádření připomněla důvody žalobcova zajištění a dosavadní průběh dublinského řízení. Konstatovala, že podle informací od Dublinského střediska žalobce podal dne 14. 10. 2020 žalobu proti rozhodnutí Ministerstva vnitra o jeho přemístění do odpovědného členského státu a se žalobou byl spojen návrh na přiznání odkladného účinku, proto se lhůta pro realizaci předání prodlužuje o šest týdnů a nově se bude počítat od usnesení soudu o nepřiznání odkladného účinku. V této souvislosti byla žalovaná požádána o prodloužení zajištění, což učinila napadeným rozhodnutím. Dne 7. 12. 2020 žalovaná obdržela sdělení Dublinského střediska, že z logistických důvodů a kvůli současné epidemiologické situaci nelze provést transfer žalobce ve lhůtě zajištění, a proto byl žalobce téhož dne propuštěn. Žalovaná zdůraznila, že zkoumala trvající důvody zajištění a komunikovala s Dublinským střediskem, které vede řízení o realizaci předání žalobce, a zajištění prodlužovala na základě informací od Dublinského střediska, aniž je prověřovala. Žalovaná uzavřela, že individuálně posoudila daný stav, rozhodnutí vydala v souladu se zákonem a náležitě ho odůvodnila. Navrhla zamítnutí žaloby pro nedůvodnost.

Posouzení věci soudem

4. O žalobě soud v souladu s § 172 odst. 5 věta druhá zákona o pobytu cizinců rozhodl bez jednání, neboť žádný z účastníků řízení nenavrhl nařízení jednání a ani soud nepovažoval nařízení jednání za nezbytné.
5. Napadené rozhodnutí žalované soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během třicetidenní lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 172 odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.
6. Z obsahu správního spisu soud zjistil následující skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o žalobě. Žalobce byl dne 4. 9. 2020 v 0:30 hodin zadržen policejní hlídkou na čerpací stanici OMV D8 Siřejovice, neboť u sebe neměl doklady. Současně byl zajištěn podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, neboť existoval důvod se domnívat, že neoprávněně vstoupil na území České republiky. Následně byla provedena lustrace v evidenci EURODAC s pozitivním výsledkem v Rumunsku.
7. Dne 4. 9. 2020 od 16:50 hodin byl se žalobcem za přítomnosti tlumočnice do jazyka paštu sepsán úřední záznam o podání vysvětlení. Žalobce uvedl, že před čtrnácti měsíci přicestoval letecky z Kábulu do Teheránu a svůj cestovní pas poslal zpět domů s tím, že jej nebude potřebovat. Po dvou týdnech pokračoval s pomocí převaděčů do Turecka, hraniční přechod překročil pěšky až na pátý pokus. Po měsíci v Istanbulu byl s dalšími cizinci přepraven mikrobusem k hranici s Řeckem, pak pokračovali šest dnů pěšky, schovávali se před policejními hlídkami a čekali na šanci přejít na řecké území. Poté žalobce strávil šest dnů v uprchlickém táboře Solonis, odkud odcestoval autem k hranicím s Makedonií, které překročili opět pěšky. Následovala cesta osobním vozidlem k srbským hranicím, pěší přechod a deset měsíců v Srbsku. Žalobce se poté snažil pěšky dostat do Rumunska, což se mu asi po patnácti pokusech přibližně před měsícem podařilo. V Rumunsku jej kontrolovala policejní hlídka, na služebně mu vzali otisky prstů a dali mu příkaz k vycestování. Za pomoci převaděče, který jej vpustil do návěsu kamionu, se žalobce dostal přes Maďarsko a Rakousko, kde přistoupili další dva Afgánci, až do České republiky do velké továrny zabývající se zpracováním dřeva. Odtud šli asi hodinu pěšky k dálnici a poté asi pět hodin k čerpací stanici, kde se najedli a kde byli zadrženi policejní hlídkou. Žalobce konstatoval, že jeho cílem bylo dostat se do Evropy a získat azyl, konkrétní zemi vybranou neměl. Afganistán žalobce opustil proto, že několikrát dostal dopis od Tálibánu, který mu vyhrožoval. Žalobce věděl, za jakých podmínek může vstoupit do schengenského prostoru a že porušuje zákony České republiky, nicméně podotkl, že získat vízum je těžké. Při zadržení v Rumunsku obdržel malou kartičku, se kterou mohl navštívit rumunské uprchlické tábory, nicméně nevěděl, že by oficiálně požádal o azyl., a v uprchlickém táboře nebyl. Zmíněná kartička zůstala v Rumunsku. Na dotaz, proč nesetrval v Rumunsku do vyřízení své žádosti o azyl, žalobce odpověděl, že věděl, že azyl nedostane, proto to chtěl zkusit jinde. Uvedl, že se do Rumunska nechce vrátit. Na území Českou republiku ani v Evropské unii žalobce nemá žádné společenské a kulturní vazby, ani ekonomické poměry, pouze v Německu má synovce. Závěrem žalobce zopakoval, že nechce být vrácen do Rumunska.
8. Dne 5. 9. 2020 žalovaná vydala rozhodnutí, jímž žalobce zajistila podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Téhož dne požádala žalovaná Dublinské středisko o zajištění náležitostí k předání žalobce podle nařízení Dublin III do Rumunska. Dne 8. 9. 2020 obdržela žalovaná oznámení Dublinského střediska o zahájení řízení podle nařízení Dublin III s tím, že byla odeslána žádost o přijetí žalobce zpět do Rumunska a lhůta pro odpověď byla stanovena do 22. 9. 2020. Přípisem ze dne 18. 9. 2020 Dublinské středisko oznámilo žalované, že Rumunsko zaslalo souhlas s přijetím žalobce zpět a Česká republika má šest týdnů na realizaci žalobcova předání, tj. do 30. 10. 2020, a proto požádalo o prodloužení doby zajištění do tohoto data. Žalovaná poté rozhodnutím ze dne 28. 9. 2020 prodloužila dobu žalobcova zajištění o 28 dnů.
9. Přípisem ze dne 20. 10. 2020 Dublinské středisko sdělilo žalované, že žalobce podal dne 14. 10. 2020 žalobu proti rozhodnutí Ministerstva vnitra o jeho přemístění do jiného členského státu a současně též návrh na přiznání odkladného účinku žaloby s tím, že lhůta šesti týdnů pro realizaci předání se prodlužuje a nově se bude počítat od rozhodnutí soudu o nepřiznání odkladného účinku žalobě. Na základě těchto skutečností vydala žalovaná žalobou napadené rozhodnutí.
10. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
11. Podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců platí, že „[n]elze-li účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování, policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného právního předpisu Evropské unie; policie na dobu nezbytně nutnou zajistí i prováženého cizince v případě, že jeho průvoz nelze z objektivních důvodů dokončit bez nutné přestávky.“ Podle odstavce 3 věty první téhož ustanovení, „[n]elze-li předání cizince nebo dokončení jeho průvozu uskutečnit ve lhůtě do 48 hodin, a jde-li o průvoz leteckou cestou podle § 152 ve lhůtě do 72 hodin, policie v řízení o zajištění cizince za účelem jeho předání nebo průvozu vydá rozhodnutí, které je prvním úkonem v řízení.“ Z odstavce 7 téhož ustanovení vyplývá, že „[p]olicie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy předání nebo průvozu cizince. Je-li to nezbytné k pokračování přípravy předání nebo průvozu, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. V řízení o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem předání nebo průvozu je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné.“
12. Soud považuje za nezbytné nejprve zdůraznit, že žalobce ze zákonem a soudní judikaturou vymezených podmínek pro prodloužení zajištění cizince za účelem jeho předání zpochybňoval výhradně délku zajištění, které podle něj mělo skončit nejpozději dne 30. 10. 2020. Splnění ostatních podmínek pro vydání napadeného rozhodnutí žalobce nerozporoval, proto se jimi soud nezabýval, když meze soudního přezkumu ve správním soudnictví jsou podle § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. vždy dány tím, jaké žalobní body žalobce uplatní.
13. Podle čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III platí, že „[z]ajištění musí být co nejkratší a nesmí trvat déle než po dobu, která je nezbytná k náležitému provedení požadovaných správních řízení do doby provedení přemístění podle tohoto nařízení.

Pokud je osoba zajištěna podle tohoto článku, lhůta pro předložení žádosti o převzetí nebo přijetí zpět nesmí překročit jeden měsíc od okamžiku podání žádosti o mezinárodní ochranu. Členský stát, který vede řízení v souladu s tímto nařízením, požádá v těchto případech o urychlenou odpověď. Tato odpověď musí být poskytnuta do dvou týdnů od okamžiku obdržení žádosti. Není-li odpověď poskytnuta v této dvoutýdenní lhůtě, má se za to, že bylo žádosti vyhověno, což má za následek vznik povinnosti převzít nebo přijmout dotyčnou osobu zpět, včetně povinnosti zajistit její řádný příjezd.

Pokud je osoba zajištěna podle tohoto článku, přemístění této osoby z dožadujícího členského státu do příslušného členského státu se provede, jakmile je to z praktického hlediska možné, a nejpozději do šesti týdnů od implicitního nebo explicitního vyhovění žádosti o převzetí či přijetí dotčené osoby zpět ze strany jiného členského státu nebo od okamžiku, kdy skončí odkladný účinek odvolání nebo žádosti o přezkum podle čl. 27 odst. 3.

V případě, že dožadující členský stát nedodrží lhůty pro předložení žádosti o převzetí nebo přijetí zpět, nebo pokud se přemístění neuskuteční ve lhůtě šesti týdnů uvedené v třetím pododstavci, nesmí být osoba dále zajištěna. Články 21, 23, 24 a 29 se použijí obdobně.“

14. Z čl. 27 odst. 3 nařízení Dublin III plyne, že „[p]ro účely odvolání proti rozhodnutí o přemístění nebo přezkumu tohoto rozhodnutí, členské státy ve svých vnitrostátních právních předpisech stanoví:

a) že na základě podání odvolání nebo žádosti o přezkum získává dotčená osoba právo zůstat v daném členském státě, dokud nebude rozhodnuto o odvolání nebo o přezkumu; nebo

b) automatický odklad přemístění na určitou a přiměřenou dobu, během níž soud po důkladném a pečlivém posouzení rozhodne, zda má být s odvoláním nebo přezkumem spojen i nadále odkladný účinek; nebo

c) že dotčená osoba může v přiměřené lhůtě požádat soud o odložení výkonu rozhodnutí o přemístění, dokud nebude rozhodnuto o jejím odvolání nebo o přezkumu. Členské státy zajistí, aby účinný opravný prostředek v podobě odkladu přemístění byl v platnosti až do přijetí rozhodnutí o první žádosti o odklad. Jakékoli rozhodnutí o odložení výkonu rozhodnutí o přemístění musí být přijato v přiměřené lhůtě, která zároveň umožní důkladné a pečlivé posouzení žádosti. Rozhodnutí neodložit výkon rozhodnutí o přemístění musí obsahovat důvody, na nichž je založeno.“

15. Žalobci lze přisvědčit v tom, že podání žaloby proti rozhodnutí Ministerstva vnitra o zastavení řízení podle § 25 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) nemá ze zákona odkladný účinek a že žalobce o přiznání odkladného účinku žaloby přímo v textu žaloby nepožádal. Soud však nepřehlédl, že žalobce v žalobě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, která je vedena u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 60 Az 44/2020, požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů.
16. Zdejší soud zdůrazňuje, že žalobce má podle čl. 27 odst. 5 a 6 nařízení Dublin III v řízení před soudem právo na bezplatnou právní pomoc, přičemž tato pomoc musí umožnit efektivní ochranu žalobcových práv a právem chráněných zájmů.
17. Podle § 35 odst. 10 poslední věty s. ř. s. platí, že „[p]ožádá-li navrhovatel o osvobození od soudních poplatků nebo o ustanovení zástupce, po dobu od podání takové žádosti do právní moci rozhodnutí o ní neběží lhůta stanovená pro podání návrhu na zahájení řízení. Zástupce ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti.“
18. Z § 32 odst. 2 poslední věty zákona o azylu přitom vyplývá, že „[o] přiznání odkladného účinku podle soudního řádu správního lze požádat pouze společně s podáním žaloby.“
19. Pokud tedy žalobce při podání žaloby proti rozhodnutí Ministerstva vnitra o zastavení řízení podle § 25 zákona o azylu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 60 Az 44/2020, navrhl, aby mu soud ustanovil zástupce z řad advokátů, neplynula po dobu od podání žaloby do rozhodnutí o tomto návrhu lhůta pro podání žaloby. Žalobce tak mohl v souladu s § 32 odst. 2 větou poslední zákona o azylu požádat o přiznání odkladného účinku žaloby ve lhůtě, která mu byla stanovena k odstranění vad žaloby usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 10. 2020, č. j. 60 Az 44/2020-27, jímž byl žalobci současně pro dané řízení ustanoven právní zástupce a které je založeno ve správním spisu. Aby byla právní pomoc žalobci efektivní, je zcela nezbytné, aby měl jeho právní zástupce možnost uvážit, zda navrhne, aby byl žalobě přiznán odkladný účinek, či nikoli. Soud proto uzavírá, že ke dni vydání napadeného rozhodnutí byl žalobce v souladu s § 32 odst. 2 zákona o azylu oprávněn požádat o přiznání odkladného účinku žalobě, tudíž nelze bez dalšího vycházet z toho, že taková žádost nebyla podána a že by sdělení Ministerstva vnitra – Dublinského střediska o podání žaloby se žádostí o odkladný účinek bylo chybné.
20. Teprve po uplynutí lhůty stanovené zmíněným usnesením Krajského soudu v Plzni lze podle názoru zdejšího soudu konstatovat, že návrh na přiznání odkladného účinku žalobě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra o zastavení řízení podle § 25 zákona o azylu nebyl podán. Z tohoto pohledu zdejší soud pokládá napadené rozhodnutí, které vychází z informací poskytnutých Ministerstvem vnitra – Dublinským střediskem, za plně odpovídající obsahu správního spisu a souladné se zákonem i nařízením Dublin III, zejména s jím akcentovaným právem cizince na efektivní a bezplatnou právní pomoc. Žalobce se tedy mýlí, pokud se domnívá, že poslední možný den jeho zajištění byl 30. 10. 2020 a veškerá doba, o kterou bylo žalobcovo zajištění prodlouženo napadeným rozhodnutím, je nezákonná. Naopak, podle informací, které byly k dispozici v době vydání napadeného rozhodnutí, a s ohledem na tehdy existující skutkový stav (dosud neuplynula lhůta k podání žaloby a návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra o zastavení řízení podle § 25 zákona o azylu) žalovaná postupovala správně.
21. Soud tedy neshledal namítaná porušení právních předpisů a napadené rozhodnutí považuje za dostatečně odůvodněné (tudíž přezkoumatelné) i zákonné. Soud tedy v mezích žalobních bodů vyhodnotil žalobu jako zcela nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovaná, jíž nad rámec běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly, ani náhradu nákladů řízení nepožadovala, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
23. Právnímu zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátovi, ustanovenému usnesením zdejšího soudu ze dne 9. 11. 2020, č. j. 41 A 31/2020-21, přiznal soud podle § 35 odst. 10 s. ř. s. odměnu za zastupování žalobce a náhradu hotových výdajů v celkové výši 8 228 Kč. Tato částka se skládá z částky 6 200 Kč za dva úkony právní služby po 3 100 Kč podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“) [převzetí a příprava zastoupení – § 11 odst. 1 písm. b) AT, doplnění žaloby – § 11 odst. 1 písm. d) AT]; z částky 600 Kč za dva s tím související režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 3 AT a z částky 1 428 Kč představující 21% DPH za poskytnuté právní služby, kterou je právní zástupce žalobce povinen podle zvláštního právního předpisu odvést z odměny za zastupování a náhrad, jež byly vyjmenovány. Tato částka bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Ústí nad Labem do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40  Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Ústí nad Labem 16. prosince 2020

Ing. Mgr. Martin Jakub Brus v.r.

samosoudce