č. j. 3 Ads 2/2005 – 63
U S N E S E N Í
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobkyně Ing. A. V., proti žalované České správě sociálního zabezpečení se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2000, č. j. 20 Ca 185/2000 – 14,
t a k t o :
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2000 bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 26. 5. 2000, jímž byl žalobkyni (dále jen „stěžovatelce“) přiznán podle ust. § 31 zákona č. 155/1995 Sb. ode dne 13. 4. 2000 starobní důchod ve výši 5717 Kč měsíčně. Proti rozsudku nebylo podáno odvolání a nabyl právní moci dne 25. 1. 2001.
V návrhu ze dne 3. 8. 2004 stěžovatelka uvedla, že podává tímto kasační stížnost proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ve věci přiznání starobního důchodu podle § 31 zákona č. 155/1995 Sb. a přezkumu tohoto rozhodnutí Krajským soudem v Ostravě. Zároveň požádala o přidělení zástupce ex offo. Kasační stížnost pak byla upřesněna do protokolu u Krajského soudu v Ostravě dne 26. 11. 2004 kde stěžovatelka uvedla, že ve skutečnosti mínila podat kasační stížnost proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2000, sp. zn. 20 Ca 185/2000. Protokol byl stěžovatelkou vlastnoručně podepsán. Její žádost o ustanovení advokáta ex offo byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2004, č. j. 20 Ca 185/2000 – 47. Toto usnesení nabylo právní moci dne 20. 12. 2004.
V podání ze dne 6. 12. 2004 pak stěžovatelka uvedla, že v úvodní části záznamu ze dne 26. 12. 2004 (správně 26. 11. 2004) je citace odlišná svým smyslem od podání jejího opravného prostředku. Vzhledem k tomu, že původní rozhodnutí o výši jejího důchodu bylo provedeno Českou správou sociálního zabezpečení Praha je v logice věci, že kasační stížnost byla a je směřována proti tomuto rozhodnutí a proti této instituci. V plném rozsahu tedy platí text její kasační stížnosti.
Po zvážení výše uvedených skutečností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že pro řízení o kasační stížnosti nejsou splněny podmínky stanovené zákonem.
Podle ustanovení § 102 s. ř. s. je kasační stížnost opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví jímž se účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná na řízení (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení soudního rozhodnutí. Kasační stížnost je přípustná proti každému takovému rozhodnutí, není-li dále stanoveno jinak.
Podle § 131 s. ř. s. lze kasační stížnost podat proti rozhodnutím krajských soudů vydaným po dni účinnosti tohoto zákona.
Podle § 135 s. ř. s. tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2003.
Z výše citovaných ustanovení zákona vyplývá, že kasační stížnost podaná stěžovatelkou je nepřípustná. Měla-li stěžovatelka v úmyslu napadnout rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 26. 5. 2000, je podání kasační stížnosti v rozporu s ust. § 102 s. ř. s. Směřovala-li kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2000, nelze ji projednat s ohledem na ust. § 131 s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost stěžovatelky odmítl podle ust. § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spoj. s ust. § 120 s. ř. s. K tomu Nejvyšší správní soud jen pro úplnost podotýká, že byl dán důvod i pro odmítnutí kasační stížnosti podle ust. § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť u stěžovatelky nebyla splněna podmínka povinného právního zastoupení podle ust. § 105 odst. 2 s. ř. s .
Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ust. § 120 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 13. dubna 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu